Rozklikl-li už kdo tento článek, není mu nutno brněnskou kapelu hloubkově představovat. Pro pořádek se hodí snad jen připomenout, že na scéně působí už těžko uvěřitelných 30 roků a i přesto vypadá (až na Klímu) celkem zachovale. INSANIA si prošla a pochází několikerými tvůrčími obdobími, když odborné materiály uvádí tato:

1. Okultně-fantasijní
2. Astrální
3. Období vzpoury proti celebritám a samozvaným autoritám
4. Období sarkastické reflexe reality
5. Období hédonistické až terminálně-gnostické, které lze očekávat kolem r. 2021.

Ostré hranice mezi nimi samozřejmě neexistují, takže všechna období trvají v různé intenzitě zároveň. Podrobnou rekapitulaci historie si přečtěte v souběžně vycházejícím seriálu na spřáteleném partnerském webu www.Crazydiamond.cz.

Po poslechu minulé desky „Zapal dům, poraž strom...“ jsem výrazně frflal. Tu a tam to poměrně klopotně drhlo hudebně i textově a sebou samými dříve nastavená laťka byla shozena už rameny. Odrazová noha jaksi ztěžkla místy textovou doslovností a hudební těžkopádností. Pár skladeb stále nemůžu doposlechnout (např. vyvadilovskou „Neprojdou“) a kupříkladu verš „Máme lepší věci na práci, než dělat světu čuráky“ bych od INSANIE vskutku nečekal. Vždyť se to vůbec nerýmuje! Pod tímto vlivem jsem po přečtení názvu úvodní „Nebe a Nietzsche“ a před jejím poslechem zapřemýšlel, jaký rým se asi na nás vyvalí tentokrát.

Ale letos je všechno z uvedených negativ pryč a myšlenky o „kabátovatění“ projevu INSANIE byly velmi rázným způsobem zahnány. Důvody spatřuji tři:

1. Polyho pero se stalo opět lehkým.
2. Tudy se stal konečně plnohodnotným členem kapely. Konečně!!!
3. Rytmická sekce dosáhla zajímavého uvolnění.

Kromě textů, v nichž lze nalézt bezpočet úderných sloganů, které se časem budou vyjímat na ňadrech oddaných fanynek a hýždích fanoušků, odkazů, parafrází rčení, výroků či přímých citací (Darinka Rolincová a „Zvonky štěstí“, QUEENi, samozřejmě Nietzsche nebo Descartes), Poly exceluje i jako vokalista. Jeho progres je až nebývalý. Hraje si s hlasem nejen za pomoci mašinek, ale i vlastní hlasovou modulací, o perfektním gradujícím frázování nemluvě. Podíl rapu se opět zvýšil a tyto pasáže jsou obsaženy snad v každé skladbě. Občas se zdá, že si Poly zlomí jazyk nebo to neudýchá („Stvořitel“), ale vždy se to nakonec kupodivu podaří. Je tam flow a má to vibe. Pokud Poly přidá trošku té politické angažovanosti, bez problémů vytlačí ze zaplněného Václaváku i bývalého metalistu a současného ultimátního rapistu – zeleného Gnostu G.

Dosavadní Tudyho přínos kapele (byl přijit před „Rock´n´Freud“) jsem doteď nebyl schopen docenit. Když už byl k něčemu slyšitelnému připuštěn, většinou mě tím svým cizorodým a často samoúčelným pípáním, pískáním, škvrčením, preludováním a kdovíčím vším slyšitelným iritoval. Jediný pozitivní počin slyším ve smyčce ukradené z dílu „Na stavbě“ kultovního seriálu „Jen počkej, zajíci“, kterou Tudy vpustil do písně „Démoni jsou mezi námi“. No ale co Tudy vytvořil nyní, to je velkolepé. Funkčně, a to zdůrazňuji, vyplnil a zatmelil všechny škvíry v projevu mírně stažených klasických rockových nástrojů a navrch přidal tučnou nadstavbu, která projev kapely katapultovala takovým směrem, že je čím dál častěji slyšet zmínka o elektro či nu – metalu. Principál kapely povolil, svěřil Tudymu velkorysý prostor, a Tudy se odvděčil vykradením všech zvukových knihoven světa, aby tento lup přetavil nejen do padnoucích podkresů, můstků nebo vyhrávek, ale i do mnoha nosných motivů často zároveň přítomných v několika vrstvách.

Na tento Tudyho rozlet byli nuceni adekvátně reagovat i rytmici. Oblíbený punkový bum-čvacht rytmus byl upozaděn a BlackDrum střihá nejednu progresivní figuru a oprašuje širokou škálu bubenických rudimentů, které používal naposledy snad ještě někdy v ROOT. No a Radovan Klíma se se svým pádlem mazlí taky něžněji než dříve. Párkrát je dokonce k zaslechnutí pleskání jako z Fieldyho Ibanezky.

A tohle všechno ve vzájemné symbióze zvukově drží pohromadě, jako když oblíznete v zimě zábradlí. Je-li vhodno, některý element vystoupí do popředí (nejčastěji vokál), aby se vzápětí zařadil do valícího se pelotonu. Hrátkami se zvukem je deska napěchovaná nejen díky Tudyho vytížení, ale také vtipně použitým kytarovým efektům. Za zvukové ošetření nahrávky patří Staňovi Valáškovi a Robotomovi absolutorium. Už léta prostě platí, že co je nahráno v okrese Hodonín, to snese nejpřísnější kvalitativní měřítka (ČAD jistě potvrdí).

A nebyla by to INSANIA, kdyby nenabídla výraznou přidanou hodnotu. Standardně špičková grafika je samozřejmostí a letos je v nabídce hned pětice remixů, kterých se zhostili spřátelené muzikantské osobnosti. A ty remixy jsou úchvatné. Jejich chuť vyniká tím spíše, že je lze obratem porovnat s originální skladbou (vyjma „Ať shoří...“, která je z minulé desky). Zejména Vladivojna se do úvodní skladby položila se vzrušující lascivností. Časem bych si dovedl představit, že takto bude vypadat standardní tvorba kapely. A tím nemyslím tu lascivnost.

Brňáci si zachovali ty nejlepší atributy z minulé tvorby, hlavně refrény jsou snad ještě chytlavější, než dřív. Díky naprosté vyrovnanosti desky, která neskýtá ani chvíli k odpočinku, hrozí ukroucení palice v každé skladbě, balady („Celestýna“, „Polibky nože“) nevyjímaje. S tím je však spojen výrazný problém, který si na sebe INSANIA ušila - nezávidím jim dilema spočívající v přemýšlení, jak postavit setlist, aby byla dostatečně prezentována nová deska a zároveň neopomenutelné hity a aby přitom koncert netrval 3 hodiny. Přece jen někteří příští rok oslaví už padesátku, k čemuž v předstihu gratulujeme!